Můj příběh

Dělám práci, která je mou vášní, velmi mne baví a uspokojuje. Pomáhám lidem od bolesti a k tomu aby se cítili dobře ve svém těle. Svou prací žiji, dává mi smysl a naplňuje mne. Zároveň mi umožňuje svobodně si plánovat svůj čas a v okamžiku, kdy  se i mé tělo hlásí, že potřebuje odpočinek, můžu mu ho při správném plánování dopřát.

80. léta. Od dětství jsem hrála házenou. Byla to moje vášeň. Bavilo mne to moc. Dařilo se mi. Žila jsem tím. Když nebyl trénink, chodila jsem si házet míčem o zeď nebo driblovala kolem domu. Klidně i sama. Ještě na gymnáziu jsem si myslela, že půjdu studovat tělocvik. Jasná volba.

Potom ale přišlo zranění a všechno bylo jinak. S házenou jsem skončila. Navíc se psal rok 1989, vše se měnilo a v tom jsem se měla rozhodnout co dál. Zdálo se, že ne TĚLOCVIK, ale EKONOMIE  je ten obor, který teď budu nejvíce potřebovat a tak jsem o několik let později promovala na akademické půdě s titulem inženýr ekonomie. Vlastně jsem ani netušila, co chci dělat a tak jsem rozeslala životopisy a čekala, kdo se ozve. 

Má kariéra v bankovnictví byla pro mne cesta temným údolím, kde jsem se mnohému naučila, musela mnoho věcí překousnout, zvládnout a ustát. Práce mne nebavila, žila jsem spoustu zbytečně strávených hodin a dnů bez konkrétního výsledku a hlavně, nedávalo mi to smysl. Korporát a navíc bankovnictví se ani trochu nepotkávalo s mým osobnostním nastavením.

Spoustu nesmyslných tabulek, jednání bez výsledku, zahraničních školení a cest, téměř žádný volný čas, únava, frustrace. Ano, slušné finanční ohodnocení, ale za jakou cenu? Plíživě to ničilo mé zdraví a psychiku.

Bolesti hlavy a zad byly mým každodenním společníkem. Brala jsem to jako součást života. A vůbec jsem si neuvědomovala, že moje situace je vlastně alarmující, že mé tělo mi něco akutně hlásí a já vůbec neposlouchám! Časté migrény, kdy jsem nebyla schopná celý den vstát z postele, i to bylo mým standardem. V pouhých 28 letech?!!!

Vrátila jsem se tedy opět částečně ke sportu. Již ne k aktivnímu a s mým milovaným házenkářským balonem, ale zjistila jsem, že mne velmi zajímá kompenzační část sportu. Ani ne to, jak co nejvíce natrénovat kondici, ale to, jak ji dlouhodobě udržet. Pečovat o tělo tak aby nebolelo. 

Při zaměstnání jsem tedy nastoupila ke studiu na FTVS UK a v rámci celoživotního vzdělávání se rekvalifikovala na Kondičního a osobního trenéra, kdy název mé závěrečné práce zněl: Kompenzační cvičení pro sportovce.

Vzala jsem si první hodiny skupinových cvičení a přibývali i klienti na soukromé lekce. Vše zatím paralelně se zaměstnáním v bance.

Potom následovala rekvalifikace na Výživového poradce, maséra a cvičitele Jógy. To jsme ale již v době, kdy jsem byla těhotná s prvním synem. Již tehdy ve mně byla silná touha se do korporátního prostředí banky nevracet a zkusit si postavit své podnikání, kde by práce byla mou zábavou a vášní a dávala mi smysl. Během mateřské jsem se naučila vyjít s velmi malým rozpočtem, tak jsem věřila, že to zvládnu i kdyby se zpočátku v podnikání úplně nedařilo.

Již v průběhu první mateřské jsem vedla lekce zdravotního cvičení a narazila na metodu SM systém MUDr. Smíška. Absolvovala jsem hned první  školení, které bylo vypsáno. Krátce na to jsem otevřela i lekce SM systému pro veřejnost a tím se paleta mých služeb rozrůstala. 

Přes to, že jsem znala spoustu cviků na bolavá záda a cvičila je, úleva u mne přišla vždy jen na chvíli. Jak je to možné?

Navíc, znala jsem spoustu metod cvičení a každá říkala o fungování těla něco trochu odlišného. Vzájemně si odporovaly. I v tom jsem měla poměrně zmatek. Tak jak to tedy je? Tělo je přeci jenom jedno, úhel pohledu může být jiný, ale princip by měl zůstávat tentýž, nebo ne? 

Přišlo druhé těhotenství, druhý syn a v té době jsem již věděla, že mne banka zpět neuchvátí. Ke cvičení jsem si založila svůj vlastní e-shop s pomůckami na cvičení SM systém a věřila, že se stanu finančně nezávislou.

Stále mi ale připadalo, že přes to, že dělám práci, která mne baví, má smysl, cvičím, tak mé bolesti zad a hlavy neodcházejí, naopak se intervaly mezi ataky migrény začaly zkracovat. Něco dělám špatně.

A potom přišlo zásadní setkání. Píše se rok 2014. Kamarádka mi dává doporučení na 3-leté studium jógy na FTVS. A v září dalšího roku společně nastupujeme ke studiu. Tam jsem se poprvé setkala s osobnostní PhDr. Jiřího Čumpelíka, jehož přístup mi zásadně změnil pohled na fungování těla, na cvičení jógy, ošetření bolesti a přivedl mne k rehabilitaci. Absolventskou práci jsem psala na téma: Kazuistika ošetření idiopatické skoliózy Jógovou terapií.

Celý mix znalostí, které jsem během studia Jógy na FTVS UK obdržela, mne nejen v profesním, ale i v mém osobním životě posunul a stále posouvá o mílové kroky dopředu. Je to nekončící proces, který jsem schopná si dnes již sama řídit a brát za něj zodpovědnost.

Dnes již vím, že bolest je zpráva, kterou nám tělo dává nejen o stavu našeho pohybového aparátu, ale zejména je to zpráva o stavu našeho života a naší mysli. 

Naše tělo je obrazem našich emocí.

Byla jsem zvyklá z výkonnostního sportu dělat vše na sílu, ale v životě je potřeba některé věci prostě nechat být. Uvolnit je. Ať už jsou to lopatky, kyčle a nebo kolega v práci, který nás štve. Změnit přístup, pohled. A nebo zaměstnání :-).

To byla u mne ta příčina bolesti. Příliš velký tlak na výkon. Stres, který si člověk vyrábí sám v sobě, klade si vysoké nároky, je na sebe přísný a tím se následně i ničí. Příliš velké úsilí, které následně generuje přetlak a bolest.

Velké prozření. Zapojit jinak svaly i hlavu. 

Vzít za svůj život plnou zodpovědnost. Hledat chyby u sebe, ne u druhých, uvědomit si, že my jsme těmi, kdo může a musí věci měnit. Můžeme a musíme ovlivňovat to,  kudy se bude naše cesta ubírat. Že ten pomyslný volant na cestě naším životem držíme v rukou my sami, ne někdo jiný. Se všemi výhodami, ale i riziky, které to přináší.

Nejlépe se předává vlastní prožitá zkušenost. Bolest u mne neskončila jen u migrén, ale přenesla se i na rameno a k lopatce. A to tak, že jsem ruku nemohla téměř zvednout. Byla jsem psychicky i fyzicky vyčerpaná. 

Vše je pryč. Úleva. Pár jednoduchých cviků a hlavně jiný přístup k práci s tělem. Uvolnit se, zklidnit a potom pracovat se svaly a klouby. Umožnit tělu aby se vrátilo k rovnováze, která se z nějakých příčin narušila. I dlouhodobé bolestivé stavy se dají ošetřit zdánlivě jednoduchými cviky. Rozumět a vidět, co se s tělem při pohybu děje. Nejen fyzikálně pohybovat končetinami sem a tam.

Tento přístup jsem začala aplikovat i na klienty. Zejména za poslední 4 roky mám za sebou desítky klientů ze soukromých lekcí, kterým jsem pomohla od bolestí různého druhu. A další i z lekcí skupinových. Nejčastěji řešíme bolesti kyčlí, beder, ramen, …výhřezy disku, skoliózy.  Nejdůležitějšími diagnostickými nástroji jsou pro mne vyšetření pohledem a pohmatem. A není to jen o cvičení, anatomické masáži a manuální manipulaci s klouby, ale o uvědomění si vlastního těla. Schopnosti vnímat, co se v něm děje, chvíli se zklidnit a poslechnout si, co nám naše tělo říká. Uvolnit napětí v naší mysli. Být sám sobě terapeutem. I já jsem se to musela naučit.

Poznatky z Jógy a moderní Fyzioterapie propojuji do mých lekcí a terapií SM systému a naopak. Upravila jsem systém terapie a soustředím se na to aby klient vždy rozuměl zvolené terapii, aby byl schopen postupně své tělo více vnímat, aby věděl proč daný cvik cvičí, co mu to přinese a aby ho to celé bavilo.

Buďte tedy i Vy sami sobě terapeutem. Ukážu Vám pár cviků, které svou povahou obsáhnou celé Vaše tělo. Vysvětlím Vám, jak který cvik Vaše tělo ovlivňuje,  naučím Vás rozumět tomu, proč ho cvičíte. Zažijete si emoce, pozitivní, které jsou spojené s úlevou od bolesti. Tyto pozitivní emoce jsou důležité pro to abyste měli motivaci se ke cvičení vracet i ve chvíli, kdy obtíže již nejsou tak akutní. Bude Vás to bavit a to je další velmi důležitá součást terapie. Cvičení pro vás bude zábavou.

Pronajímám si několik tělocvičen na Praze 9. V jedné cvičíme Jógu, v další SM systém a k tomu mám ještě na 1,5 dne v týdnu pronajatou malou tělocvičnu a masérnu v jednom pro soukromé lekce a terapie. Již delší dobu jsem snila o vlastním prostoru na cvičení, studiu, kde budu mít uloženo vše, co potřebuji. Nebudu muset běhat s plnou taškou věcí po Praze, neustále stěhovat věci, udělám si to tam po svém. Povedu všechny lekce a terapie pod jednou střechou. S nadšením jsem vždy začala hledat a skončila u toho, že tato cesta je   finančně příliš náročná a není pro mne. 

Každý takový pokus mne zavedl na chvíli do temného údolí, kde jsem musela rychle najít cestu zpátky do reality a říci si, že cvičit můžu i bez vlastního studia, navíc s mnohem větší finanční svobodou, tudíž i s větší radostí.

Občas si dělám takový soukromý brainstorming. Hlavou se mi honí spoustu myšlenek a já je dám na papír. To startuje další a další myšlenky, až z toho najednou něco vypadne. A takhle na mne jednou můj mozek vykřikl: "a proč se pořád omezuješ na nějaké skutečné studio, když můžeš mít studio virtuální?". Zůstala jsem v úžasu stát. No jo, vlastně. Vždyť je to tak jednoduché! Proč mě to nenapadlo dřív?

Vím proč, protože natáčet videa a vysílat přes internet jen jednoduše vypadá. Ve skutečnosti je za tím hodně moc práce, a co víc, člověk se musí naučit spoustu nových věcí! To bylo to, co mne brzdilo. Nechtěla jsem změnit stávající procesy, které běžely, poměrně hezky.

Zároveň jsem ale někde vzadu cítila, že změna je nevyhnutelná, je potřeba budovat nějaký plán "B". Vždyť moje tělo je často vyčerpané, může přijít den, kdy řekne prostě STOP. A co potom?

No dobrá, tak to bychom měli. Virtuální tělocvična. Ale jak se bude jmenovat? A další kolečko nápadů a myšlenek. Píšu, škrtám, přepisuji a najednou to naskočí. Jak bys pojmenovala cvičení, které děláš? Je to cvičení pro zdraví? Je to zdravé cvičení? Takže ano, "ZDRAVOCVIČNA" může být to pravé pojmenování! Líbí se mi to. Ještě konzultuji se zbytkem rodiny a hned kupuji doménu. Není tam žádná pochybnost. A to je znamení, že je to ono.

Hlavou běží spoustu plánů, jak to bude celé vypadat. Je přede mnou spoustu práce, kterou si teď ještě ani neumím představit. Ale mám začátek. Mám nápad a na něm můžu stavět. 

Zdravocvičnu jsem začala tvořit začátkem roku 2020. Týdny před tím, než jsme všichni uvízli v karanténě, způsobené virem Covid-19. V době, kdy jsem projekt virtuální tělocvičny začala tvořit, jsem vůbec netušila, jak moc to bude o pár týdnů později aktuální. Vlastně jsem si na začátku roku se symbolickým číslem 2020 jen tak pro sebe říkala, že cítím, že to bude dobrý rok. Ani nevím, zatím to tak nevypadá, ale možná to zpětně budeme vidět jinak.

Četla jsem nedávno v Zenových zápiscích takové moudro "Objeví-li se temné a chmurné dny - nezoufej! Vzdej chválu svým obtížím." Kéž bychom si to za pár let mohli potvrdit.

Duben 2020. Virtuální tělocvična vítá první návštěvníky! Celou karanténu jsme cvičili online. Prostřednictvím Zdravocvičny jsme měli možnost se vídat bez ohledu na okolnosti. Navíc mám nyní možnost předat mé zkušenosti mnohem většímu množství lidí! A to je skvělé! Často řeším přeplněné lekce a zklamání, že se ke mně na cvičení již někdo nedostal. Kapacita skutečné tělocvičny je omezená. Virtuální tělocvična je prostorná dost pro každého a to je úžasné!

Ráda pomáhám. Pomáhám lidem zbavit se bolesti zdravým cvičením. Porozuměním tomu, jak tělo funguje. Lepším vnímáním toho, co se s tělem děje. A nyní mám možnost pomoci mnohem většímu množství lidí, než dříve! Těším se na to. Těším se na nová dobrodružství, která mi má virtuální tělocvična nabízí. Děkuji.

Těším se na setkání.

Andrea